Afghánistán do roka a do dne
Vít StříteckýDnes se zdá být už téměř jisté, že za necelý rok, v červenci 2011, začne stahování spojeneckých sil z Afghánistánu. Po deseti letech se tak začne uzavírat jeden z nejambicióznějších bezpečnostně-rekonstrukčních projektů postudenoválečné historie. Poslední měsíce budou bezesporu zásadní minimálně ve dvou spolu souvisejících ohledech. Zaprvé se ukáže, nakolik úspěšná byla pozdní aplikace strategie protipovstaleckého boje (counter-insurgency - COIN) v relativně stabilních oblastech Afghánistánu a je-li možné zásadněji zvrátit spíše negativní vývoj v rámci operací ve východních a jižních provinciích. Zadruhé nesmíme zapomínat na skutečnost, že v posledním roce lze očekávat výraznou snahu vůdčích politických představitelů zemí NATO vykreslit afghánskou misi jako úspěšnou a naplňující realisticky vytyčené cíle. Je zřejmé, že obě perspektivy spolu více než souvisí, nicméně ve skutečnosti může být jejich vyznění diametrálně odlišné.
Výše nastíněné perspektivy nám mohou pomoci pochopit nedávnou změnu na pozici vrchního velitele spojeneckých sil v Afghánistánu. Odvolání generála McChrystala se může v mnoha ohledech jevit jako nespravedlivé. McChrystal, který se ujal velení v červnu 2009, se stal významným proponentem COINu na strategické i taktické úrovni a dal tím spojeneckému úspěchu v Afghánistánu alespoň nějakou naději. V této souvislosti je třeba připomenout, že COIN měl celou řadu vojenských a politických odpůrců, kteří by se spíše než na navyšování počtu vojáků rádi spoléhali na moderní možnosti elektronické války. McChrystalova mise začala kritickou, nicméně velmi povedenou, analýzou situace v Afghánistánu, která se nechtěně(?) dostala na veřejnost. Právě v těchto dnech měl McChrystal v plánu zhodnotit situaci po zhruba ročním důsledném aplikování strategie COIN. Jakkoli rozhodně nebyl vojákem-diplomatem, jeho styl podle mnohých relativně zapůsobil na spojenecké politické špičky, které nakonec vyslyšely jeho žádost o dodatečné posily.
Odvolávání vrchních velitelů uprostřed válečných operací není nic výjimečného. Za povšimnutí však stojí některé okolnosti, za nichž byl odvolán. Zaprvé mnoho „nediplomatických" výroků ve skutečnosti nepronesl on, ale jeho podřízení a poradci. Finální skandál vypukl tak říkajíc ještě dříve, než zaschla tiskařská čerň na slovech jeho rozhovoru pro časopis Rolling Stone. A konečně celý problém se vůbec netýkal podstaty věci, ale poněkud paradoxních výčitek ze strany médií, že s nimi generál komunikuje.
Tyto skutečnosti zmiňuji především proto, že dle mého názoru naznačují snahu americké administrativy (odvolání McCrystala se spojenci v NATO nikdo nekonzultoval) připravit se na úspěch v rámci druhé výše naznačené perspektivy, tedy ukázat, že afghánská mise byla úspěšná. Pro tuto snahu se mnohem více hodí diplomatický generál-akademik Petraeus, který umí mnohem lépe našlapovat v prostředí vysoké domácí a mezinárodní politiky.
 450 px wide.jpg)
Volbou generála Petraeuse Obamova administrativa však jasně ukázala, že strategický kurs v Afghánistánu se rozhodně nemění. Stal-li se McChrystal před rokem nadšeným proponentem COINu, jsou Petraeus a jeho spolupracovníci jeho novodobými autory, kteří již navíc úspěšně prokázali potenciál této strategie v Iráku.
20-2 = 40
Základním principem COINu je eliminování civilních ztrát podle logiky rovnice 20 - 2 = 40. Jinými slovy, podílí-li se v určité oblasti například 20 členů domácího obyvatelstva na povstalecké činnosti, zabitím dvou přibude několikanásobně víc nových potenciálních nepřátel, kteří se rekrutují z řad rodinných příslušníků a přátel. V místech, kde nejsou nepřáteli příslušníci regulérní armády, ale především krátkodobě najímaní bojovníci z řad domácího obyvatelstva s detailní znalostí prostředí, tak nelze válku vyhrát zbraněmi a neúčinné zůstávají i hrozby, neboť Taliban představuje nepoměrně většího strašáka než ISAF. Cesta k úspěchu naopak vede přes budování důvěry mezi vojáky a civilisty. Cílem není někoho porazit, ale získat jeho „mysl a srdce", jak zní jedna z hlavních pouček COINu. Hlavním prostředkem se tak nestávají zbraně, ale peníze jdoucí na rozvojové projekty, které mohou zlepšit život daných komunit. Jinými slovy peníze jsou municí, což však s sebou přináší i značné riziko, že padnou do rukou tomu nepravému.
Jednoznačným důkazem pokračování McChrystalem nastaveného strategického kursu je i nedávné nové vydání směrnic pro používání síly během bojových operací. McChrystalovo vedení velmi striktně omezilo používání letectva a dělostřelectva, které zcela v protikladu s taktikou COINu přináší značné civilní ztráty. Některým složkám americké armády se však směrnice zdála příliš limitující a ve svém důsledku ohrožující životy vojáků. Nová Petraeusova směrnice však v tomto ohledu žádné zásadní změny nepřináší. Naopak slibuje ještě přísnější vyšetřování incidentů. Významnější změnu by také mohl přinést větší důraz kladený na společné operace spojeneckých a nově vycvičených afghánských spojeneckých sil.
Není bez zajímavosti, že zhruba před rokem přišel také Taliban se svou směrnicí, která byla zcela nepochybně inspirovaná COINem. Úhelným bodem celé „talibanské doktríny" byla ochrana civilistů a snaha získávat je na svou stranu jinými prostředky než hrozbami. Bojovníci Talibanu měli omezit sebevražedné útoky a lépe zacházet s rukojmími, kteří navíc neměli být nadále směňováni za výkupné. Povstalecké hnutí však při aplikaci těchto zásad zcela jednoznačně selhalo. Letos v létě se „strategická doktrína" Mully Omara smrskla z původních 67 bodů na 5, které mají zcela jiné vyznění - zabíjet bez ustání koaliční vojáky, afghánské civilisty, kteří s nimi spolupracují, afghánské ženy, které s nimi spolupracují, snažit se získat pro spolupráci Afghánce pracující na spojeneckých základnách a snažit se získat více těžkých zbraní, zejména pak raketometů a protiletadlových střel. Takto prezentované výzvy rozhodně neznějí strategicky, nýbrž spíše motivačně, což je neklamným znakem toho, že vůdci Talibanu nejsou spokojeni s tím, jak se povstání vyvíjí.
Trochu úspěch, trochu krach
Jakkoli mohou být dílčí zprávy o problémech Talibanu povzbuzující, celkový pohled na situaci v Afghánistánu mnoho nadějí nevyvolává. Rozvojové projekty v oblasti infrastruktury, zemědělství či drobného podnikání jsou na mnoha místech závislé na bezpečnostní garanci ze strany ozbrojených sil. Jakkoli masivní a extrémně zrychlený trénink afghánské armády přináší výsledky je, velkou otázkou, zda-li armáda bude schopna zabezpečit alespoň většinu významných oblastí. Podle některých expertů mají noví afghánští vojáci vynikající bojovou morálku, nicméně není jisté, jak se zhostí role ochránců komunit, která vyžaduje jiné vlastnosti než boj v tvrdých horských podmínkách. V této souvislosti je také třeba zmínit, že zatímco armádní výcvik lze označit za úspěch, ten policejní skončil z mnoha důvodů fiaskem.
Nejen afghánská ekonomika ale také zárodky státní administrativy jsou těžce zkoušeny všudypřítomnou korupcí, která je podtržena značně nedůvěryhodnou politickou reprezentací. Určitou ilustrací byly loňské prezidentské volby, které skončily neúspěchem i přes značné úsilí a investované astronomické částky. Jakkoli bylo bláhové počítat s rychlým vývojem v této oblasti, je možné říci, že dnešní systém do značné míry stojí na profesionálech a poradcích placených ze zahraničních zdrojů. Přestože zahraniční pomoc přirozeně se stažením vojáků neskončí (možná spíše naopak), stále není tak úplně zjevné, bude-li Afghánistán alespoň z bezpečnostního hlediska dostatečně stabilní na to, aby rozjeté podpůrné programy mohly pokračovat. V tomto ohledu je také dobré zmínit, že Afghánci se chtějí obejít bez západních kontraktorů, kteří by dokonce měli zemi opustit do konce tohoto roku.
A konečně dnes už je možné říci, že zkrachovala i širší dimenze Obamovy strategie představené krátce po jeho nástupu do funkce. Americké diplomacii se nepodařilo vtáhnout pozitivně do hry Írán a Rusko, ale především se ani v nejmenším nedaří přimět Pákistán k aktivnějšímu zapojení do bojů v oblastech na pákistánské straně hranice, které slouží jako základny pro talibanské bojovníky. V lepším případě lze říci, že Pákistán hraje s Američany „dvojí hru". Zatímco si ve Washingtonu letos v lednu pochvalovali pákistánskou operaci, při níž byli zajati někteří přední povstalečtí velitelé (např. Abdal Ghání Baradar), za několik dní bylo zjištěno, že spolu s ním ve vězení uvízlo také několik významných členů umírněného křídla Talibanu, se kterými chtěl v následujících týdnech prezident Karzáí zahájit mírový dialog.
Válka na internetu
Před několika týdny vzbudilo vášnivou diskuzi uveřejnění tajných informací z války na serveru WikiLeaks. Prozatím bylo zveřejněno asi 75,000 zpráv a dalších zhruba 15,000 jich prochází „redakční úpravou". Celý problém je zajímavý především proto, že představuje určitou předehru k již několikrát zmiňované očekávané snaze představit výsledky afghánské operace jako úspěch. Celkové vyznění zveřejnění podpořené mediální reklamou vlastníků serveru je přirozeně negativní - zveřejněné materiály odkrývají „nepěknou (skrytou) pravdu" o válce v Afghánistánu, ve které NATO i Taliban zabíjejí civilisty, ve které se čím dál více používají bezpilotní letouny, a ve které i Taliban používá řízené protiletadlové střely.
Tyto „novinky" však nemohly nikoho sledujícího situaci v Afghánistánu překvapit. A stejně tak je z několika důvodů více než nesmyslné hledat na tisících stranách „pravdu" o válce. Zaprvé je obecně pošetilé (a dost možná i nebezpečné) věřit, že „pravdu" lze nalézt v archívu. Tuto zkušenost by naše postkomunistické společnosti mohly již mít zažitou. Archivní záznamy se vždy musejí stát předmětem historických interpretací, z nichž postupně po letech vzejde všeobecně přijatelné vysvětlení. Zadruhé technicistní zprávy zveřejněné na WikiLeaks jsou velmi obtížně srozumitelné i pro vojáky a další profesionály. Myšlenka, že z těchto materiálů cokoli relevantního vyčte široká veřejnost, je zcela mimo realitu. Zatřetí, jak už prokázalo mnoho přímých účastníků (vojáků či válečných novinářů) událostí na nejrůznějších fórech, záznamy mohou být značně nepřesné nebo přinejmenším velmi zkreslující. Válka je evidentně příliš komplikovaný socio-kulturní fenomén, který nelze ani v nejmenším zachytit prostřednictvím statistik a strohých údajů. Hloupé zveřejnění těchto materiálů však není tak úplně nevinné, neboť informace ocení především stratégové Talibanu. A nemusí se jednat jen o účinnější využívání zbraní (např. nástražných výbušných systémů), ale také o informace o spolupracovnících spojenců či například o taktických modech setkávání. Slova o „redakčních úpravách" tisíců stran materiálů jsou nejen z tohoto hlediska směšná.
Jakkoli americká zahraniční politika v posledních deseti letech vzbuzuje značné vášně, jednoduchou pravdou je, že bude trvat ještě mnoho let, než historici s odstupem zhodnotí operace v Iráku a Afghánistánu. Je více než jasné, že hodnocení nebude černobílé. Zveřejnění „výbušných" materiálů na WikiLeaks představuje zajímavou zkoušku a výzvu pro ty, kteří se i v budoucnu budou chtít vypořádat s lacinou a hysterickou kritikou.
(Autor pôsobí na Ústave medzinárodných vzťahov v Prahe.)
